Posted on

Rozhodla jsem se vám napsat, jak jsem se k tomu dostala a jak se to různě vyvíjelo, abych vám ukázala, že luciferiánství neznamená temnotu, ve které se utápíte. Naopak je to o seberozvoji, a i tento článek je k tomu důkazem. Nedávno jsem psala o tom, jak (ne)začínat s čarodějnictvím, a tento na něj volně navazuje. Uvidíte, že věk nehraje roli a člověk může začít kdykoliv – pokud disponuje správnými vlastnostmi. K pochopení mé cesty jsou ale zapotřebí detaily a žádám vás tedy o respektování všeho, co tady píšu.

 

Modlení a křesťanství

Málokdo ví, že jsem uvažovala o křesťanství. Již jako menší jsem se před spaním modlila k Bohu, ale také přímo k Panně Marii. Ta pro mě byla bližší, protože měla nějaké jméno… Boha jsem si ani nedokázala představit – byla to pro mě energie. Jako malá jsem znala jen křesťanství. O jiném náboženství jsem neměla ponětí. Ty modlitby byly většinou takové, že jsem prosila Pannu Marii o pomoc a svěřila jsem jí své problémy. Ne že by to nějak výrazně zabíralo, ale co jiného malé dítě může dělat? Tohle bylo krásné, nevinné, čisté a upřímné jako děti samy.

 

Útěk do knihovny

Od malička jsem byla jiná… Tichá, plachá, ale zároveň jsem se prý vrhala napříč svým strachům. Pobavilo mě, když mi mamka řekla, že jsem byla divné dítě. Neřekla to s nenávistí, ale spíše s nadhledem a tónem, jako by vzpomínala. Vzhledem k tomu, že mě mí vrstevníci nechápali, já nechápala je a neměla jsem moc přátel, tak jsem mnoho času trávila v knihovně. Po mamce mám spoustu věcí a jedna z nich je kreativita. Milovala jsem vyrábění různých věcí. Chodila jsem tam na vyrábění, seznámila jsem se s různými dětmi a většinou jsem si půjčovala knihy právě na toto téma. Neuměla jsem ještě pořádně číst a tohle mělo obrázky. A k vyrábění pak moc čtení není potřeba.

Čas šel dál a naučila jsem se ve škole číst. Nejdříve jsem si půjčovala hodně dětské knihy, a pak jsem zamířila ke knihám, které jsou pro starší. Do teď si pamatuji, že to pro mě bylo něco vzrušujícího – jaké knihy se tam asi ukrývají? Bylo tam převážně fantasy, takže tohle se stala má oblíbená sekce.

 

Krůček po krůčku

Byla jsem ve 4. třídě, kdy jsem si pořídila mé první karty. Ve čtvrtek jsme měli vždy odpoledku a při té delší pauze jsem se občas vydala do mého oblíbeného papírnictví. Prohlížela jsem si různé zápisníky a najednou jsem viděla různé karty od žolíků po kvarteto. Byl tam ale i jeden balíček vykládacích karet s labutí. Hodně mě lákaly, a tak jsem si je koupila. Vzala jsem je pak s sebou hned do školy a ukázala je ostatním. Začali jsme z nich „vykládat“ ale já nakonec pak stála opodál. Nechápala jsem, co se děje. Bylo mi zvláštně, brala jsem ty karty vážně, snažila jsem se pochopit, co každá karta znamená… Ale oni to brali jako hru. To je ten zásadní rozdíl. Třída to brala jako karty na hru a já jako pravé věštecké karty.

V 5.třídě jsem začala více přemýšlet, kdo jsem. Začala jsem tíhnout k černé barvě, ale ještě jsem jí nenosila (jen mě to hodně lákalo). Začala jsem přemýšlet nad tím, kdo nebo co je Bůh. Už jsem věděla, že existují i jiná náboženství a z nich mi byl blízký buddhismus.

 

Od fantasy k psychologii a od ní k magii

Počítám si roky a dělám si vedle na papír základní strukturu toho, jak jsem začínala. Na 5.třídu mi dokonale sedí něco, co bych na mé 12 leté já neřekla. Přemýšlela jsem do hloubky o tom, kdo jsem a proč jsem tak jiná. Proč nezapadám mezi ostatní… A také o tom, co je po smrti, co je smyslem života, apod. Chtěla jsem o sobě něco zjistit, tak jsem zamířila k psychologii. Půjčila jsem si pár knih a poctivě četla. Ale pořád mě něco lákalo k sekci, která byla už jen kousek. Nesla název esoterika. Sáhla jsem po největší knize, která tam byla. Jmenovala se Kniha stínů pro vědmy a čarodějnice. Zvědavě jsem jí otevřela a připadala jsem si úžasně. Nakonec jsem si jí šla půjčit. Knihovnice zná mou mamku a vzhledem k tomu, že jsem tam byla u nich pečená vařená, tak mě dobře v knihovně znali. Sice se divila, co si půjčuji, ale nic k tomu neřekla. Po nějaké době zjistila, že jsem si oblíbila čarodějnictví, a tak mi knihovnice říkala „čarodějko“.

(Ještě si teď vzpomínám, že mi bylo 12, když jsem vyhrála poukázku do knihkupectví od soutěže Magnesia Litera. Vybrala jsem si knihu Citoví upíři, kterou mám do dnes. Kniha o psychologii…)

V květnu 2014 jsem věděla, že bych o tom měla říct babičce. Nějak mě to lákalo jí to říct…něco mi říkalo, že to mám udělat. Jenže jsem čekala příliš dlouho. V listopadu náhle zemřela. Pamatuji si na ten den přesně… byl to pátek a v tu chvíli, kdy se to stalo… cítila jsem něco hodně zvláštního. Po škole jsem si šla koupit můj první černý lak na nehty (subkulturou goth jsem si již byla jistá) a volala mi mamka, abych přišla k babičce domů. To, co mě čekalo, bylo tak bolestivé. Bohužel to horší teprve čekalo. Mamka s bráchou večer usnuli, ale já se pořád budila – ve snech se se mnou loučila a já se vždy okamžitě vzbudila. Nesla jsem to hodně špatně, trápila jsem se. Napadla mě myšlenka, že bych jí mohla vyvolat a rozloučit se s ní. Díky mému uvědomění jsem ve svých 13 letech toto naštěstí neudělala (ani nevíte, jak jsem za tuto zodpovědnost vděčná a hrdá).

Začala jsem pravidelně astrálně cestovat, a to dobrovolně i nedobrovolně (a začaly mé první astrální přeměny ve vlka, kdy se to dělo zcela spontánně – plně jsem to ještě neovládala). Také jsem se více zajímala o buddhismus a meditace samozřejmě nechyběla. Pravidelně se mi babička objevovala ve snech. Někdy jsem jí oživila; jindy byla živá a já si vysvětlovala, že má být zesnulá, apod. Různé varianty toho, že je tu s námi. Jednou mi dala i radu ohledně psaní („Piš vlastním srdcem“. Sny byly tak moc živé… ale někdy bylo vtipné, že jsem jí u ní doma vysvětlovala, že již mezi námi není a koukala na mě stylem, jestli jsem si něco nedala – nechápala to a brala to jako srandu. Pár let mě doprovázela nejen ve snech, ale také mě třeba před usnutím pohladila po rameni. Jindy jsem jí slyšela díky dřívějšímu silnému jasnoslyšení. Cítila jsem, že je tady se mnou.

 

Inkoustové srdce – děkuji, babi!

Babička mi pořídila knihu Inkoustové srdce, a postupně mi pak dala zbývající dvě do konečné trilogie. Je to něco, co střežím jako poklad. Zrovna z Inkoustového srdce mi jde hodně přesně věštit – technika bibliomancie/bibliomantie. Zrovna tuto knihu jsem vzala na Noiry seminář Věštění po staru… všichni tam tu knihu obdivovali. Jde „vidět“ že ta kniha v sobě nese zvláštní energii. Zkusila jsem tam komunikovat s babičkou a podařilo se. Byla jsem překvapená jak já, tak ostatní.

Děda mi pak dal kožený přívěšek, který nosila a mám od ní ještě oranžové pírko, které mi dala. Toto mám na oltáři, protože na ní stále vzpomínám a je pro mě hodně důležitá. Moc pro mě znamenala a ano… to asi nám všem všechny babičky, ale nevím, proč mám pocit, že to pouto není náhoda.

 

Astrál – škrábance a modřiny od revenanta

Duše babičky tady nemohla být stále. Tím, že byla pořád v astrálu blízko našeho světa, tak se po pár letech začala měnit. Nemohla za to… je to přirozené, pokud duše zůstane takto blízko. A tím se z ní stal revenant neboli navrátilec. Jednoduše řečeno entita, která vás ničí skrze astrální svět a způsobuje vám tedy fyzickou bolest.

Jednou jsem ráno objevila tři velké škrábance na zádech. Nějak jsem to neřešila… Dále jsem pravidelně objevovala různé modřiny, šrámy, apod. Pamatuji si, jak to tělocvikáři přišlo divné. Zrovna ta 9.třída byla zajímavá, protože jsem se výrazně z ničeho nic zlepšila (na konci školního roku mi řekl, že je to úžasné… ale nevěděl, že je to díky Vlčici). Po pár měsících velkých škrábanců jsem na jedné FB skupině objevila něco, co mi úplně změnilo pohled. Slečna nebo paní tam posílala fotku svých zad, kde měla velmi podobné škrábance jako já, stejně tak měla různě modřiny… V diskusi padlo to, že za to může revenant. Sedělo to i na mě a uvědomila jsem si, že s tím musím něco dělat. Šla jsem se projít na hřbitov, abych načerpala inspiraci (byla jsem tam poměrně často – gothička, jak se patří, cítila jsem se tam dobře). A napadlo mě babičce složit báseň přímo od srdce. Doma jsem si k tomu sedla… šlo to samo, slzy vytvořily vodopád a no… tak dlouhou báseň jsem nikdy nenapsala. To jsem jí pak dala tam, kde je pochovaná a zatížila jsem to kamenem. V duchu jsem k ní ještě promluvila. Pak jsem odešla, jelikož začalo pomalu pršet. A od té doby je vše jako v pořádku.

Byla to pro mě zajímavá zkušenost, ale rozhodně ne nějak milá.

 

První oslava Kola roku – Lughnasadh 2017

Bylo to v době, kdy jsem byla spíše pohanka a čarodějnictví ustupovalo. První můj oslavený svátek byl Lughnasadh v roce 2017, tedy po dokončení 9.třídy (v mých 16 letech). Odhodlala jsem se o tom říct našim. Mamka už něco tušila a vzala to s klidem (na mé 15.narozeniny mi koupila tarot), tátu to překvapilo, ale nějak moc to neřešil. Bála jsem se jim říci o čarodějnictví, a navíc v této době jsem byla opravdu více na pohanství a mým patronem byl Cernunnos. Občas jsem si vyfotila oltáře, tak vám sem dám fotky. Jsem ráda, že si je fotim v průběhu let, protože jde vidět, jak se má cesta vyvíjí.

Všimněte si, že jsem čekala dlouhou dobu, než jsem to řekla našim. Chtěla jsem si totiž udělat jasno a rozhodně jsem nestála o to, aby to brali jako přelétavé období. Má cesta se sice změnila, ale to pouto s Irskem je tam stále. To hlavní zůstává…

 

 

Shapeshifting v Bafometa 2018

V prváku někdy kolem listopadu se mi stala zvláštní věc. Poprvé jsem meditovala nahá a začal mi shapeshifting. Zpočátku to vypadalo na kozla, ale… křídla kozel přeci nemá. A už vůbec ne tak temnou energii. Nechala jsem to plynout. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků, jaký jsem ohledně shapeshiftingu měla. Těžko jde popsat ta temná, silná energie, která nebyla zlo, ale vědění. Bylo to… zvláštní.

 

Poslední oslava Kola roku – Imbolc 2019

Určitě si všimnete těch roků… moc dlouho mi to nevydrželo, že? Je to tím, že tato cesta není pro mě. Brigid mi o Imbolcu přátelsky řekla o tom, že má cesta je jiná, bohové mi jsou naklonění, ale není to pro mě to pravé. Není ani náhodou, že se mi na její znázornění vylilo mléko, které bylo dostatečně zavřené. Byl to silný rituál, když sněžilo, ale pocítila jsem úžasné teplo.

 

Velká změna a práce na sebe sama

Rok 2019 jsem vám shrnula v samostatném článku. Po příhodě s Brigid jsem si byla mnohem více jistá s luciferiánstvím (o které jsem se zajímala již nějakou dobu). Proto jsem po rituálu dala špachtle (znázornění božstva) zemi. O jarních prázdninách se mi stala nemilá příhoda s chaos mágem. Vtáhl mě do chaosu, a díky tomu dokonale chápu to, že i chaos má vlastní řád. Mám k tomu od té doby velký respekt… Bohužel ty projevy mě doprovázely do září. V srpnu to nadělalo pěknou neplechu. Až pozdě jsem si uvědomila, že nějaké projevy tam stále byly a musela jsem se mnohem více ponořit do stínové práce. Co se týče ale celkového roku, tak se změnilo tolik věcí až to není možné. Vše úplně vzhůru nohama. Ztratila jsem spoustu lidí, ale mnoho také poznala. V srpnu jsem se konečně opřela do pořádání srazů a jsem za toto rozhodnutí moc ráda. Otevřely se mi nové možnosti i s jinými věcmi, dostala jsem se tam, kam bych to nečekala. Lidé mě začali zvát na uzavřené akce ohledně magie a já věděla, že jsem se tehdy v červenci rozhodla dobře. Krok, který bolel, ale stálo to za to. Všechny zkoušky byly úspěšné a já si díky tomu hodně posunula.

 

Čtení, kurzy, čtení, praxe a čtení

Bez teorie by to nešlo a vzhledem k tomu, že jsem začínala u knih, tak mě to provází do teď. Lepší začátek bych si ani nedokázala představit. Čtu i knihy v pdf, což je skvělé na cestách.

Absolvovala jsem také pár kurzů. Třeba Jarní, Podzimní a Zimní školu u Coreyemmah. Tu Jarní jsem kloubila se studiem v prváku, kdy jsme probírali ve velkém rostliny. Zajímavý byl i webinář u Namu ohledně šamanství. Bylo toho více, ale nemá cenu to sem vše vypisovat.

Než jsem začala s praxí, tak jsem si dala na čas. Už ani nevím, jaký byl můj první rituál… Pracovala jsem spíše na svých schopnostech a zkoušela jsem meditaci a občas nějaké to věštění s kyvadlem nebo kartami. Jedno velké téma je také vlčí duše. A procitnutí je jedno z těch nekrásnějších období. Vše je nové, na vše musíte přijít, a hlavně se naučit ovládat.

Nahoře: mé první karty Dole: můj první tarot

 

Kde jsem teď?

Jsem vlčí a luciferánská čarodějka. Zároveň se zajímám o hermetismus. Díky tomu se snažím více pochopit vlčí duši (což si vyžaduje i šamanství). Ale zkrátka… tvořím si svou osobitou cestu. Vyhovuje mi stezka levé ruky díky různým věcem a jedna z nich je individualita. S tím se hermetismus celkem bije, ale mám k tomu své důvody. A to je v magii důležité… Musíte vědět, co chcete a měli byste hlavně vědět, proč to chcete? Proč se chcete věnovat magii? U mě je to tak, že je mi magie souzená. Osud nezměníme… Byla kolem mě stále. Jsem hodně citlivá a už v dětství jsem to vnímala. Smyslem života je pro mě předat lidem poznání. Poznání, které zahrnuje vlčí duši. Splním si tak sen, že napíšu knihu a podívám se od Irska. A od toho ten život je… abychom si ty sny splnili.

Nyní jsem ve třetím ročníku střední školy. Rozhoduji se, na jakou výšku jít, a co chci dělat zbytek života. Jak to spojit s cestováním, které miluji a jak nejlépe využít čas, který teď v tomto ročníku mám. Nemohla bych dělat práci, kterou bych neměla ráda. Za pár měsíců mi bude 19 a přemýšlím o budoucnosti. O tom, kde bych chtěla bydlet, jak se moc nezadlužit a o spoustě dalších věcech.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..