Posted on

Mnozí víte, že jsem byla v září v Norsku. Užila jsem si to tam a pár postřehů, vlčích zážitků a fotek jsem poskládala do článku.

 

Zvláštní věci

Jde o to, že v sobotu 14.9. byl úplněk, což byl den, kdy jsme vyráželi. Jenže už tu moc předtím se mi děly divné věci.

13. 9. : Kolem 22 h asi půl hodiny zvláštní stav. Nejprve lehký trans. Poté napětí v celém těle, které se stupňovalo. Jako by bylo v křeči. Vyvrcholilo to slzami, ale nevěděla jsem, proč brečim. Byl to pocit bezmoci. Zároveň jsem se chtěla usmívat, smát se a byla jsem šťastná. Po slzách se mé tělo pomalu uvolňovalo. Stav do úplného uvolnění trval cca 1 h. (To bylo noc před odjezdem)

14. 9. : Kolem 19-20 h úzkost, nejspíš panická ataka. Těžko se mi dýchalo. Bála jsem se potopení trajektu (za normálních okolností z toho ale strach nemám). Unavená, bez nálady, nic se mi nechtělo, jen jsem seděla a snažila se to přečkat. Zmatená, lekavá celý den. Celý den mimo… Smutná… Ale nevěděla z čeho. Chyběl mi určitý člověk. Kámen od něj mě uklidňoval. (Cestou do Norska)

18. 9. : Sen o tom, že ležím a nemohu se pohnout. Přes hlavu mi skáčou králíci (či zajíci?). Bojím se každého skoku. Mám strach a úzkost. Když se mi podařilo probudit, tak jsem byla zpocená a nemohla se hnout. Ležela jsem na zádech a ruce jsem měla podél těla jako v tom snu. Nejspíš šlo o lehčí spánkovou paralýzu. (Sen se mi zdál v Norsku)

 

Shapeshifting v tundře

Stoupám nahoru v pohoří Hargandervida. Vítr fouká proti mně a vleze kamkoliv. Jdu rychlejším tempem, abych rozproudila krev a dala jsem vlčici najevo, že přišel její čas. Ta krajina je úžasná… zakrslé břízy, bobule, které vypadají jako borůvky, a i ten keřík je podobný – avšak o borůvčí se nejedná. Držím se vepředu a jdu stále svižným krokem. Náhle zastavujeme a učitel se rozhodl říct něco o té bříze. Mám tak čas na focení krajiny a nějak mě většina lidí předbíhá. Uznala jsem, že je čas zase jít. Přijde mi, že jdou všichni pomalým tempem, a tak je předbíhám. Vidim trochu rozmazaně, je mi teplo, a právě to vychází z hrudníku, což je vždy při projevu vlčice. Zrychluji a zrychluji. Nejradši bych nahoru vyběhla. Mám tolik energie a jako bych byla v transu – aktivní meditace. Jenže to trochu nedávám s dechem… Fyzicky jsem na tom dobře, ale dech nějak nestíhá tu rychlost a do toho silný vítr a zima. Nakonec ještě zrychluji, protože síla vlčice je tady úžasná a nemá cenu jí tady držet – když už jsem tady, tak si to chci užít. Je mi blbý jít první, takže se stále držim hned za jedním čtvrťákem, ale mám co dělat, abych ho nepředběhla… Konečně! Jsem nahoře a trochu po poběhávám, ale nejradši bych úplně běžela. Vybíhám i na jedno zvýšené místo a ostatní pak jako ovečky za mnou. Svižně jdu na mé oblíbené místo, a to k jezeru. Fouká ze všech stran, ale právě to tomu dává kouzlo a atmosféru. Přes vzrostlejší křoviny jsem se dostala k jezeru, kde je průzračná voda. Oproti minulému roku je trochu menší, ale to nevadí, i tak je úžasné. Fotim si ho a když najednou… ovečky se přiřítily. Všichni jdou dál a jakmile viděli pak mě, že jsem u jezera, tak šli za mnou. Využívám teda volné chvilky na fotky, protože pak už přišli ostatní a je zrovna na fotkách mít nepotřebuji. A najednou… začalo sněžit! Je to jako být uprostřed sněhové bouře. Vítr mi pleská do obličeje, na mém černém oblečení se viditelně objevuje sníh a já mám úsměv na tváři. Fotim si krásný výhled, abych uchovala tento den nejen ve vzpomínkách. Vyrážim už radši za ostatními a jako poslední jde vždy paní, která nás tady provází. Ptá se mě, jestli se mi to tady líbí. Odpovídám, že ano… A ona na to, že to jde vidět. Užívám si to tady. Extrémní počasí a podmínky, které miluji. Nejradši bych běžela. Výt se mi ani nechtělo, s tim větrem a velkou zimou bych to moc jako člověk nevydržela (navíc bych stejně nemohla). Musíme jít už dolů, a tak moc se mi nechce. Ačkoliv mám na nohou jen něco tenkého, tak mi je teplo. Zima mi je jen na obličej. A zase… jdeme v řadě a nejradši bych to rychle seběhla dolů. Když se mi takhle projevuje vlčice, tak by to bylo úplně v pohodě. Mám pak ještě víc rozmazané vidění, ale právě v tom běhu se mi dostavují vize nebo se dostanu do stavu, který se dá přirovnat transu při aktivní meditaci, ale se silným adrenalinem. Ten je také důležitý, protože když je adrenalin + vlčí duše, tak lidé často dělají věci, které by jen tak neudělali. Třeba skákání z výšek, lezení do koruny stromů apod. Zkrátka opravdu jako zvířata, která v sobě probudí něco, co je pohání k věcem, které jsou i rizikové (vnitřní divokost). Zrychlí se jim tep, jsou naprosto soustředění, vše dělají rychle, pohybují se ladně a často splynou s okolní přírodou.

 

Runa Laguz a Vikingský obchod

V Oslu vznikl nový obchod, který se zabývá Vikingy. A nejen obchod… mají tam virtuální realitu a další věci na toto téma. Taková vylepšená Drakkarie. Hraje tam úžasná hudba, ale hlavně… ty věci jsou jako pastva pro oči. Hotový ráj pro milovníky severské mytologie. Mají tam úžasný rituální oděv, knihy o runách, samotné runy (až již jako sadu či jako přívěšek či přívěšek si bind – runou. Obdivovala jsem ale hlavně tam rohy a sošky bohů. Pak tam byly třeba i prsteny, zbraně, zápisníky apod. Strašně moc věcí pro pohany. Nakonec jsem si koupila přívěšek s runou Laguz, kterou jsem vybírala velmi intuitivně – prodavačky si toho zjevně všimly a měly radost, že tam zavítal někdo, kdo se věnuje pohanství či magii. Chtěla jsem ale hlavně roh, přeji si ho už dlouho a uznejte… roh z Norska, co může být lepšího? Ale cena mě přesvědčila o tom, že bude lepší ušetřit, neboť jsem měla 400 NOK a roh stál 229 NOK nejlevnější – a potřebovala jsem si koupit jídlo, něco pro rodinu apod. Každopádně runa je vyrytá do kosti z vola a je na úžasné kůži, která se dá jednoduše upravit na velikost, kterou zrovna potřebuji. Za mě super, za 79 NOK je to skvělá cena. A to jsem chtěla nejdříve Thorovo kladivo… to stojí velmi podobně jako ten nejlevnější 0,2 l roh.

 

Zaujalo mě

Celkem mě překvapilo, že je v Norsku kečup, jehož značka se jmenuje Idun. Dále třeba čokoláda značky Freia (zde zaměnili to y) – mimochodem je výborná. Anebo obchodní dům, jehož název začínal na písmeno T a nahradili ho runou Teiwaz. A takhle bych mohla pokračovat celkem dlouho. Severská mytologie je tam všudypřítomná nejen svou energií.

Dále bylo fajn krmit soby, losa a polární lišky. Ty lišky jsem si i stihla pohladit a ono to je strašně roztomilé. Zajímavé bylo i to, že jsem tam viděla i normální lišku. S jednou holkou jsme šly k jejímu výběhu. Jakmile ji liška viděla, tak utekla. Pak odešla i ta holka a já jsem tam zůstala. No a liška si úplně v klidu přišla ke mně celkem blízko, spokojeně se očistila, lehla si, chvilku mě pozorovala a bezstarostně usnula. A měli tam i vlky, takže super. A málem bych zapomněla na rysy… ti byli úžasní. Cítila jsem zase spojení s Freyou, protože když jsem s ní pracovala, tak jsem v rysa měla párkrát shapeshifting. A jednou i na cyklisťáku. Věřte mi, že je zvláštní, když chcete lézt po větvích stromů apod.

No a Norsko by nebylo bez losího a sobího masa. To losí naprosto miluji a tentokrát jsem měla losí guláš.

Závěrem

I když jsem přijela domů s rýmou, tak jsem vděčná za to, že jsem mohla jet znovu do Norska, projít se naboso po pláži v Dánsku, usínat při svitu sobotního úplňku, že jsem měla fajn rodinu, kterou zajímalo to, že jsem pohanka a povídali jsme si o severské mytologii. A ono je toho mnohem víc, ale to by bylo na dlouho. Každopádně mě to utvrdilo v tom, že se opravdu chci co nejdříve podívat do Irska, že to moře je prostě pro mě, ta jiná země, než Česko, atd. Vím, že chci pryč a dodalo mi to motivaci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..