Les…. tak úžasné místo, kde zapomínáme na své problémy a stáváme se osvobození od každodenních starostí a jsme volní. Žijí tam zvířata, rostou tam stromy, rostliny, můžeme tam najít kameny všemožných druhů a velikostí, různé kosti, peří, pobytové znaky zvířat a mnoho dalšího.

Mnoho pohanů a čarodějek ho využívá ke své praxi nebo si tam jdou jen odpočinout. Ale pak jsou tady tací, kteří jej využívají k určitému stavu, který se tady budu snažit popsat. Říkejme těm lidem, jak nás to napadne. Někdo žije více ve fantasy a označí je za trochu jiné vlkodlaky, někdo by jim říkal shapeshiftři, jiní zase lidé s vlčí duší a jiní by je označili za normální lidi. To, co budu popisovat, může zažít kdokoliv. Stačí jen umět vnímat přírodu a splynout s ní (což je pro obyčejného člověka mnohem těžší, než to vypadá).

Slynutí s přírodou

Představte si, že cítíte každý pach, slyšíte každý krok zvířete, které je před vámi. Pohybujete se rychle a ladně, jako nikdy před tím. Máte trochu rozmazané vidění, ale přesto se dokážete soustředit a vidíte tak skvěle, jako nikdy předtím. Slyšíte potůček, ke kterému se blížíte rychlejšími kroky, které přejdou do běhu. Běh je rychlejší a rychlejší, přesto do žádného stromu nenarazíte a kameny hravě přeskakujete. Vítr se vám opírá do tváře a vlasy vám vlají, díky rychlosti běhu. Jste u potůčku, zouváte si boty a představte si, že jdete v té ledové vodě, která se po chvilce změní v teplou, jelikož i vám je horko. Zavíráte oči a jdete už jen pomalu. Vnímáte živel vody, jak vám teče kolem nohou. Slyšíte ten její krásný zpěv. A nakonec začnete ve vodě tančit v rytmu její písně, která nejde přeslechnout. Stáváte se její součástí a vnímáte svět „jejíma očima“.

Začátek předešlého odstavce bychom mohli označit za shapeshifting. Při němž (alespoň u mě) dochází k teplu, který ovládne pomalu celé mé tělo. S ním přichází i adrenalin, který mě dovede k věcem, které bych normálně neudělala. Za příklad třeba uvedu to, že skáču z riskantních výšek a dalo by se to přirovnat k parkuru. Někdy ani nejsem schopná plně uvažovat a jsem v…. ne úplně v transu, ale určitý stupeň nadzvednutí se nad své bytí.

Něco podobného můžeme vidět v seriálu Wolf Blood, kde to nazývají jako ,,eolas“. Při něm jedinec nesmí ke drátům vysokého napětí, jinak hrozí zkolabování. První zajímavost je ta, že Eolas je jméno prvního druida, který vstoupil na Erin (Irsko). Není to ale úplně přesvědčivě dokázané, ale tuto informaci mám ze skvělé knihy Záhadní druidové, kterou mohu jen doporučit. Další zajímavost je ta, že ,,eolas“ je skotské slovo, které se dá přeložit jako vědění nebo vědomosti.

Jak se tedy stát součástí lesa, a nejen jeho návštěvníkem? Buďte vnímaví. Dovolte, aby vás mohli oslovit lesní bytosti. Sáhněte si na vše okolo. Na kůru stromu, na pařez, vodu, mech, houby a spoustu dalšího. Poděkujte lesu, že vám umožnil vstoupit. Pozdravte lesní bytosti, meditujte, zpívejte, tančete nebo běhejte. Buďte sví! Dělejte to, co cítíte, je správné. A především naslouchejte zvukům přírody.

Jednou jsme takhle s našima byli na houbách. Napojila jsem se na přírodu, sahala jsem na stromy, klekla jsem si na zem a dala jsem ruku do hlíny a uzemnila jsem se. Postupně jsem začala vnímat teplo, které vycházelo z mého těla. Zrychlovala jsem krok a cestu jsem místo táty vedla já. Nevím, kam jsem šla. Nechala jsem se vést svými instinkty. Každou chvilku jsem nacházela nějakou větší houbu, přičemž zbytek výpravy nic. Cítila jsem pach hub a šla jsem jenom tam, kde jsem je cítila. Měla jsem plný košík, ale ostatní po 1 nebo po 2 houbách, a ještě k tomu takové malé. V jednu chvíli táta řekl, že bychom se měli zase vracet k autu, jenže vlastně moc neví, kde jsme. Také jsem nevěděla, ale nějakým způsobem jsem tušila, kudy jít. A taky že jo! Trefili jsme bez problémů pod mým vedením.

Spojení s přírodou je důležité, neboť nám otevírá jiné vědomí. Můžeme vnímat to, co v určité míře zvířata. Pocit, že do lesa patříte je skoro nepopsatelný. Víte, že je to váš domov a že s lesem máte více než jen pozitivní vztah. Jde se takto dobře setkat s bohy (má zkušenost je třeba s Cernunnem), protože i on mi hodně pomohl vždy, když jsme někdy ztratili tátu v lese a navigoval mě, jak k němu dojít. Co dodat, s našima jsme často chodili houbařit a čím jsem starší, tím mě to baví více, jelikož si procvičuji právě to propojení s lesem.

Toto je hodně individuální a každý musí přijít na svůj způsob, jak tomuto dosáhne.