Veronika Šulcová vystudovala politologii absolvovala zasvěcení do haistkého vúdú, a proto jí můžeme označit za manbo. Vyzpovídala jsem jí, co se týče zasvěcení, ale také ohledně tzv. uzavřených praktik, a došlo i na slavnou bílou šalvěj.

1) Na úvod bych se tě chtěla zeptat, jak ses k vúdú vlastně dostala. Co tě k tomu dovedlo?

Ze začátku jsem se tomu spíš snažila vyhýbat. Moc jsem toho nevěděla, jen, že má vúdú špatnou pověst a stejně jako mnoho jiných lidí jsem jej mylně spojovala se šťastným húdú. Pak jsem si jednoho dne koupila knihu Haitské voodoo od Kenaze Filana. Bylo to spíš proto, abych si o vúdú udělala základní přehled a brala jsem to jako odpočinkovou četbu, rozhodně ne jako něco, čím bych se do budoucna chtěla zabývat…

Přicházelo to postupně, a tak nějak přirozeně. Po přečtení prvních dvou knížek o vúdú jsem si řekla, že je nepochopené a že se o něm pokusím napsat článek. Jen jsem stále neměla pocit, že se mi podařilo vystihnout to, co jsem se o vúdú dozvěděla, a tak jsem článek stále prodlužovala, až z toho vznikla kniha. Mimochodem, ani po čtyřech napsaných knihách nemám pocit, že by se mi podařilo sdělit to, co jsem chtěla. Ale už jsem pochopila, že některé věci jsou nesdělitelné a taky to, že v jedné knize nemusí být popsané úplně všechno. Někdy na začátku, ještě, když jsem si myslela, že píšu článek, se mi začaly zdát sny. Když byla kniha dopsaná, prakticky omylem jsem se seznámila s člověkem, který už na Haiti byl. Ještě při jejím dokončování jsem s cestou na Haiti nepočítala.

2) Byla jsi na Haiti, kvůli zasvěcení a předpokládám, že o tom vaši a zbytek rodiny ví. Jak se k tomu staví? Nebyl to pro ně šok? Jsi manbo a vúdú věnuješ poměrně velké množství času. Jak to rodina bere?

Ano, ví o tom, asi by se mi to v téhle fázi tajilo dost obtížně.

Když jsme plánovali odcestovat na Haiti, moji i Sašovi rodiče se o nás samozřejmě báli. Moje maminka tenkrát prohodila něco o tom, že bychom si za ušetřené peníze mohli zaplatit nějaký hezký hotýlek v Paříži. Byl v tom ten podtext, že jde o bezpečné místo. Z Haiti jsme se vraceli asi den nebo dva po teroristických útocích v pařížském klubu Bataclan. Maminka byla nakonec ráda, že jsme do té Paříže nejeli…

Jinak moje rodina ví především o psaní knih, které mi zabírá nejvíc času. Jsem jim vděčná za všechnu podporu, kterou mi dávají. V poslední době je to především hlídání dítěte, abych měla čas na psaní. Kromě maminky mi pomáhají také neteře. Ta starší mi občas dělá návrhy pro vyšívání. Dvanáctiletá neteř mi zase vysvětluje většinu věcí ohledně Instagramu (když tohle píšu, vážně si připadám staře *smích*).

To, co píšu, je na většinu rodiny hodně akademické. Příjemně mě překvapilo, že je více oslovují některá témata z lidové magie, o které mám rozepsanou knihu. Jsou tam srozumitelně popsané tradice, kouzla i pověry týkající se obyčejných lidských tužeb a starostí. Intelektuálně zaměření lidé, dokonce i z magické komunity, mají tendenci lidovou magii podceňovat. Ale už to, že její postupy si mezi sebou předávají celé generace, je podle mě velká věc a důkaz živé tradice.

3) U rodiny ještě chvíli zůstaneme. S manželem jste zasvěcení do vúdú oba. Vzhledem k tomu, že spolu máte syna, tak se nabízí zajímavá otázka – budete ho chtít postupně seznamovat s vúdú? V knize Zasvěcení do haitského vúdú jsi psala, že se obřadů účastní i děti. Máte to tedy nějak rozmyšlené?

Když se z lidí stanou rodiče, docela rychle pochopí, že některé věci se nedají naplánovat. Můžeš si předem rozmyslet nějaký přístup, ale nakonec stejně všechno musíš brát tak, jak to přichází. Obecně máme rozmyšlené, že ho nechceme do ničeho nutit, nic mu uměle ukazovat.

Děti se stejně nejvíc učí tím, co u rodičů vidí běžně, a to u nás doma (možná překvapivě) nejsou vúdúistické obřady. Samozřejmě pokud se takového obřadu budeme účastnit, tajit to před synem nebudeme a bude se moci účastnit tak, jako děti na Haiti. Vysvětlovat takové věci budeme podle jeho věku a úrovně chápání.

V zásadě jsme asi normální česká rodina, s běžnými Vánocemi, Velikonocemi a podobně. Je pravda, že si tam přidáváme některé prvky z haitského folklóru, které nás oslovují. Ale jelikož i haitské vúdú vychází z katolicismu, není to na první pohled patrné.

Za důležité považujeme vysvětlit dětem, že důležité jsou dobré vztahy v rodině a s blízkými přáteli, důležitost předků a kořenů a další podobné věci. Na Haiti je rodina posvátná.

4) Znamená to, že rodinu musíš ctít za každou cenu?

Rodinu je třeba ctít, ale ne za každou cenu. Vztahy v rodinách jsou různé. Určitě není na místě požadovat po někom s opravdu problematickými vztahy, aby se se svou rodinou aktivně stýkal. Jedná se spíš o důraz na přehlížení menších neshod. Členové jedné rodiny by si měli pomáhat a být si oporou. Pokud je však rodina nebo nějaká její část toxická, dochází k zneužívání nebo týrání, je zcela na místě vzájemné kontakty přerušit nebo je udržovat pouze na formální úrovni.

Co by se dodržovat mělo je, že proti rodině se nepoužívá žádná zlovolná magie. Ačkoli lidé jsou různí, a i na Haiti se z tohoto pravidla najdou výjimky. Ale jejich okolí na ně pak pohlíží se značným despektem. Je to prostě tabu.

5) Vrátíme se k tomu zasvěcení. Víš o nějakých sosyeté, kteří by odmítali zasvětit bělocha? A pokud bělocha zasvětí, mají nějaké nevýhody, oproti černochům? A řeší tohle vůbec loa – vnímají ten rozdíl v barvě?

Takové společnosti na Haiti i jinde v Karibiku existují. Konkrétně o takových nevím, což je pochopitelné, obvykle se snaží vyhnout jakémukoliv kontaktu s bělochy.

Pokud už haitská sosyeté zasvětí bělocha, mělo by být jeho zasvěcení na stejné úrovni. Na druhé straně jisté rozdíly skutečně existují a bylo by pokrytecké říkat, že ne. Existují lidé, kteří tvrdí, že běloši nikdy nedostali „pravé“ zasvěcení, kterého se dostává jen Haiťanům. Například naše zasvěcení probíhalo společně s dobrými a blízkými přáteli a příbuznými našeho hlavního kněze a nemyslím si, že by měl zájem na tom, aby se o něm říkalo, že předává nekvalitní či neúplné zasvěcení.

Podle mého osobního názoru nejde ani tak o zasvěcování jako takové, ale o předávání dalších vědomostí a znalostí. Učitel rozhoduje o tom, kolik toho svým žákům předá.

Lidé narození na Haiti mají od malička zcela jinou průpravu a připadá mi poměrně přirozené, že o některých věcech se toho dozvědí víc – jednoduše proto, že se zasvětitelem jsou v mnohem bližším kontaktu. To ale není o barvě kůže. Pro zajímavost – bělochům na Haiti říkají „blan“. Stejný termín však používají i pro osoby s tmavou pletí, které se narodily na Haiti, ale vyrůstaly a žijí v Americe. Jedná se tedy spíš o rozlišení kulturní a především ekonomické.

Pokud jde o loa, je to různé. Existují loa, která kontakt s bělochy dokonce vyhledávají. Na Haiti mívají v oblibě mulaty s velice světlou pletí. Jsou to například ženská loa Erzulie Freda nebo La Sirene. A na druhé straně existují také loa, která bělochům nedůvěřují a nepřejí si s nimi vstupovat do kontaktu. Většině loa ale záleží na jiných věcech, než je barva pleti člověka, který je uctívá.

6) Sny mají ve vúdú poměrně velký význam. Co by měl ale dělat člověk, kterému se zdálo o loa a vúdú se nevěnuje? Sny jsou různé, a proto berme v potaz spíše opakující se podobný sen nebo nějaký velmi intenzivní.

Přesně tak. Jedna vlaštovka jaro nedělá a stejně tak by se z člověka po jednom snu neměl stát vyznavač vúdú. Lidem se nejčastěji zdají sny s vúdúistickou tématikou, ve kterých vystupují jejich vlastní předci nebo Legba.

Pokud se někomu zdá o předcích, měl by se věnovat práci s nimi. Taková práce může být velmi různorodá od péče o rodinný hrob, přes genealogické pátrání v historii, zapalování svíček a obětin až k provádění velkých obřadů. Důležitý je důraz na předky a myslím, že pokaždé není nutné do toho zapojovat i tématiku vúdú. Koneckonců práce s předky je nedílnou součástí mnoha jiných náboženských systémů.

Několikrát mi psali lidé, kteří si přečetli mojí knížku a pak se jim zdálo o Papa Legbovi, který otevírá brány a pro velkou část lidí slouží jako duch, který jim do „světa vúdú“ otevírá dveře. Takovým lidem radím, aby si rozmysleli, zda vůbec o uvedení do takového světa stojí. Pokud ano, mohou Legbovi přinést drobnou obětinu například na křižovatku a podobně. Pokud v podobných činnostech vytrvají, mohou svůj vztah s Legbou i s dalšími loa postupně kultivovat.

7) Poslední dobou se mluví o tzv. uzavřených praktikách. Často se zmiňují vúdú, húdú a santeria. Pátrala jsem po tomto více, ale nepřišla jsem na žadné příliš validní informace. Shrnula bys tedy, zda se nějaká praktika dá označit za uzavřenou a jaké to jsou?

Je pravda, že existují tradice a směry, které jsou hodně otevřené. Afrokaribská náboženství jsou vázána na rodinnou tradici, místní kulturu a jazyk. Ale nemyslím si, že by pro člověka s jiným kulturním zázemím bylo nemožné se o nich něco bližšího dozvědět nebo v jejich rámci praktikovat.

Jiná věc je, že jde o iniciační tradice. To znamená, že běžné náboženské uctívání nejsou uzavřené praktiky, jsou otevřené pro kohokoliv. Na druhé straně existují věci podléhající iniciačnímu tajemství, které jsou přístupné pouze zasvěceným osobám. Mohou to být evokační formule, speciální zaklínadla, meditační a magické postupy, a tak dále.

Jiným příkladem uzavřené praktiky mohou být tajné společnosti, které existují na Haiti, na Kubě i v jiných částech Karibiku.

8) Jsem podobného názoru v rámci iniciačních tradic. Napadlo mě srovnání s lóžemi, kde jsou lóžové informace jen mezi členy a iniciační tajemství je samozřejmé. Přesto mi k tomu nesedí termín uzavřená praktika. Mohla bys více rozvést tajné společnosti, které jsi zmiňovala? Co si pod tím mám představit? Stačí jen něco na okraj, zda se toto dá opravdu považovat za uzavřenou praktiku nebo jestli by se to mělo i v rámci tajných společností v Karibiku brát s nadhledem.

Je potřeba říci, že tajné společnosti existovaly po celém světě ve všech dobách. Na Haiti začaly tajné společnosti vznikat v době otrokářství. Mnoho z nich založili uprchlí otroci, kteří vytvářeli izolované komunity v hornatém vnitrozemí ostrova. Postupně se k těmto skupinám přidávali i otroci pracující na plantážích či domácí otroci. Přísné utajení tyto komunity chránilo a přijetí nových členů bylo přísně kontrolováno. Právě v těchto izolovaných společenstvích se podařilo uchovat některé původní africké zvyky a tradice.

Dnešní tajné společnosti na Haiti plní mnoho společenských funkcí, od fyzické i duchovní ochrany svých členů, přes náboženské a obřadní úkony, organizování pracovních skupin zaměřených na pomoc členům, poskytování společenských kontaktů a zábavy až po dohlížení nad dodržováním společenského řádu, střežení práva uvnitř vesnických i městských komunit a také vydávání rozsudků a jejich vykonávání.

Tajné společnosti jsou také druhem duchovní praxe, který je praktikován odděleně od klasického vúdú. Praxe tajných společností podléhá přísnému utajení. Jelikož bylo utajení v minulosti klíčové pro přežití těchto komunit, berou jej členové dodnes velmi vážně. Pokud člen tajnou společnost zradí, následuje krutý trest. Mimochodem, členové tajných společností mají jedny z nejsilnějších duchovních a magických ochran dosažitelných v rámci haitského vúdú. O členství v tajné společnosti nelze požádat, člověk musí být pozván.

9) Nejsem si jistá, zda jsi to postřehla, ale údajně je bílá šalvěj pro Evropany zakázaná (kvůli přivlastňování kulturního dědictví) a můžou jí používat jen původní obyvatelé. Odkazuje se prý přímo na Indiány a bílou šalvěj mohou používat jen oni. Tudíž vykuřování bílou šalvějí označuje spoustu lidí za uzavřenou praktiku. Jaký je tvůj pohled? Je opravdu bílá šalvěj něco tak hrozného nebo jí bereš jen tako druh šalvěje?

S bílou šalvějí ani s indiánským duchovním dědictvím nepracuji, takže se nepovažuji za vhodnou osobu pro odpověď na takovou otázku. Osobně na uzavřené praktiky nevěřím. Věřím, že při nedostatku informací mohou lidé spoustu věcí špatně pochopit.

10) Teď zase zamíříme k tobě. Na Instagramu na mě často vyskakují drapa, která vyšíváš. Mohla bys to přiblížit těm, kteří neví, o co jde a na co to slouží?

Drapo jsou vyšívané (nebo lepené) vlajky používané v haitském vúdú. Jejich původním účelem je během obřadů poutat pozornost duchů a přilákat je mezi účastníky. Nicméně drapa prošla určitým historickým vývojem a dnes bývají běžnou součástí domácích oltářů a výjimkou nejsou ani čistě dekorační drapa. V dnešní době drapa nemusejí být spojena pouze s vúdú, viděla jsem drapa s pohanskými motivy a symboly, drapa napodobující klasická umělecká díla i tváře politiků.

Ale tebe i čtenáře určitě zajímá to, co je na drapech magické, že? Tady si vypomůžu citací z vlastního textu, lépe to shrnout neumím:

„Jednotlivé flitry či korálky na drapech mají připomínat sílu a inteligenci leoparda. Když se od nich odrazí světlo, dochází k setkání lidské a božské energie. Třpyt a odrážení světla také odkazuje k předkům, neboť jejich svět je odrazem toho našeho, nachází se na druhé straně zrcadla. Říká se, že drapa jsou naplněna silou ašé obrazu, který je na nich zobrazen. Jedná se o druh pwenu, tedy magického bodu, skrze nějž je loa s drapem pevně svázáno. Jestliže jsou drapa správně posvěcena, jsou považována za živoucí bytosti podobně jako bubny. Proto se s oltářními prapory jedná mimořádně uctivě a nesmějí se jich dotýkat nezasvěcené osoby. Dokonce jsou určeny osoby pověřené péčí o drapa a jejich nošením během obřadů. Obvykle se jedná o ženy, kterým se říká ren drapo, královna vlajky. Úkolem těchto vlajkonošek je drapa během obřadů náležitým způsobem nosit tak, aby přitáhla pozornost loa a ta sestoupila mezi přítomné.“ Zdroj a další informace k drapům: https://www.nabozenstvikaribiku.cz/drapa-aneb-posvatne-vlajky-haitskeho-vudu/

Drapa se mi líbila vždy, ale měla jsem z nich také veliký respekt. Sama jsem na ruční práce nikdy moc nebyla a věděla jsem, že ruční výroba standardně velkého drapa trvá desítky a někdy i stovky hodin. Nakonec jsem to poprvé vyzkoušela v roce 2014 a zjistila jsem, že to jde. Postupem času jsem se k vyšívání drap vracela, zvládla jsem třeba dvě výšivky za rok. Byla to především odpočinková činnost vedle psaní knih, práce a studia. Asi před rokem jsem se začala vyšívání věnovat intenzivněji. Bylo to potom, co mi zemřel otec. Ne nadarmo se říká, že ruční práce jsou skvělou terapií…

11) Dáváš do toho magii (vyšíváš se záměrem) nebo jenom pro radost? Nebo to máš oddělené, tedy něco pro obřadní účely a něco na ozdobu nebo zakázku?

Ne všechny moje výšivky jsou „posvátné vlajky“ a ne všechny se vztahují k vúdú. Některá jsou opravdu jen pro radost nebo mají jinou symboliku. Na druhé straně ruční práce jako je šití, tkaní a předení byly s magií spojeny vždy. Stačí se podívat do mytologie. Vím, že pro některé lidi je tohle oddělení „profánní“ a „náboženské“ či „magické“ práce důležité, ale sama to při vyšívání příliš neodděluji. Vždy, když vyšívám nové drapo, snažím se, aby bylo o kousek lepší než to předchozí. V tomhle smyslu má každé z nich své vlastní kouzlo. Při vyšívání témat spojených s vúdú se snažím dodržovat určitá tabu spojená s daným motivem. To například znamená, že u některých výšivek si nedám ani sklenku vína, u jiných to naopak nevadí.

12) Obdivuji tvoji rychlost psaní i s capartem. Už se ví, kdy vyjde Encyklopedie vúdú nebo je to zatím tajné?

Díky, minulý rok se syn jenom batolil, takže byla trochu jiná situace. Jsem ráda, že jsem Encyklopedii vúdú stihla dopsat. Teď už běhá a je to mnohem náročnější, k psaní se příliš nedostanu. Taky k tomu přispívá současná situace s koronavirem, jsem s ním doma, dřív chodil párkrát do týdne do jeslí.

Datum vydání Encyklopedie vúdú není tajné, jen ho zatím ještě neznám. Rukopis jsem odevzdala na konci minulého roku a zatím čekám až se na něj dostane v nakladatelství řada v hromadě jiných rukopisů.

13) Jsem si jistá, že byl rozhovor pro mnohé lidi přínosný. Vúdú se pro tebe stalo více než koníčkem, a proto bych ti na závěr chtěla položit záludnou otázku a zároveň bych čtenáře chtěla vybídnout k zamyšlení nad vlastní odpovědí. Jaký je pro tebe rozdíl mít něco jako koníček nebo součástí života – v čem jsou tyto dvě pojetí jiná?

Nejsem si jistá, jestli je to pro mě jiné. Když člověk zkouší něco nového a neví, zda u toho zůstane, tak tam rozdíl asi bude. Ale pokud se něčemu věnuješ soustavně několik let nebo se k tomu pravidelně vracíš, považuji už takový koníček za součást života.

Zajímavé odkazy

• Podcast s Verčou Šulcovou alias Abo: YouTube, Spotify, České podcasty
• Recenze: Zasvěcení do haitského vúdú (Veronika Šulcová)
• Web Veroniky Šulcové – Nábožesntví karibiku
• Instagram: ren.drapo